PETRA CORPSE

Posledních pár dní trpím nejen duševně, ale i fyzicky. Bolí mě celé tělo, žaludek, je mi na zvracení. Nespím dobře. A pracovně nabitý týden mi nedovolil si pořádně odpočinout.

Hnus. Moje aktuální emoce. Přemýšlela jsem, že bych tuto emoci zpracovala v rámci domácího úkolu do DBT. Ale nemá žádný spouštěč, nemám se čeho bát, žádný katastrofizace, žádný cíl, k jehož dosažení by mi něco bránilo, jen je mi prostě na hovno. Je mi zle z celého světa. Z práce. Z lidí. Z terapie. Sama ze sebe. Prostě ze všeho. A kurva nechápu proč, když jsem se ještě včera vznášela na růžovým obláčku. A byla jedna situace, která mohla být potenciálním spouštěčem, kvůli které jsem včera dělala SIPS (konkrétně schlazení), ale sama se vysvětlila a vlastně je všechno v pořádku. Jen jsem prostě zase unavená životem. A to jsem měla i radost 5/5 a užila si to s plným uvědoměním, ale dnes to tam zase není. A já mám z toho všeho teď akorát pocit, že můj život je vlastně v pohodě a to, co není v pohodě jsem akorát já. Nemám tušení, jak s touto emocí naložit. A co mě děsí víc, že obvykle trvá několik dní. Mám volat psycholožce? Nechci ji zase otravovat, když jí vlastně ani nemůžu pořádně říct, ...

Bondage. Discipline. Dominance. Submission. Sadism. Masochism. Ať už ujíždíte na čemkoliv, vždycky máte právo říct NE. Mám slabost pro dominantní muže a vždy jsem se stavěla do pozice sub. Ráda se podvolím, nechám se svázat, škrtit, dostat výprask... Všechny praktiky jsem si náramně užívala . Dokud mi byly příjemné. Co když se ale bolest dostane za hranice snesitelnosti? Potkala jsem muže. Byl velice dominantní a sadistický. Jeho náklonnost k těmto praktikám z něj přímo sršela a nestyděl se to přiznat. Byla jsem nadšená, protože mnoho z toho, co jsem doteď zkusila nebylo pro mě "dost". Začali jsme se scházet a užívat si v posteli jako nikdy předtím. Od klasického sexu, přes různé praktiky BDSM, až k sexu análnímu. Poznávala jsem své tělo, jak na mě působí bolest, jak se s ní dá pracovat a přetvořit ji v potěšení. Často jsem byla skutečně na hranici snesitelnosti, ale stále jsem si bolest užívala. Jeho touha mě "zprznit" víc a víc rostla a s ní i bolest, kterou mi z...

Nemám sílu to dál zvládat. Každý den se snažím jednat v souladu s dovednostmi DBT. Ale je to kurva těžký. Už nemůžu. Včera jsem to opět nezvládla. Ale vím, že jsem to mohla udělat líp. Vím to. Nebylo to impulzivní. Zvažovala jsem využití dovedností. Ale neměla jsem na to sílu. Snažím se zapojit všímavost. Všimnout si všech negativních myšlenek, pocitů, emocí. Popsat si je. Rozlišovat fakta a mé myšlenky. Hodně mi to pomáhá ve vztazích. Ale je hrozně těžký použít to u sebe. Zvládnout krizi znamená vyvinout opravdu velké úsilí. Kolik procesů musí proběhnout v hlavě, aby to člověk ovládnul. Včera jsem to nezvládla. Dokonce jsem si vzpomněla na tabulku pro a proti. Ale v té chvíli mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem jen utišit bolest. Chtěla jsem, aby to přestalo. Hned. Chtěla jsem prostě vypnout. Aspoň na chvíli. Zastavit ten kolotoč myšlenek. Zastavit tu nekončící bolest. V tu chvíli to bylo buď sníst plato neurolu nebo si ublížit. Bohužel jinou možnost jsem neviděla. A vybrala jsem si tu...

Dnešek byl jeden z nejlepších dní, které jsem zažila, po hodně dlouhé době. Cítím se šťastná.  Až se mi chce z toho brečet. Prosím, ať to tak zůstane.  Bojím se hodně.  Nechci opakovat chyby, které jsem udělala. Prosím, ať to tak zůstane.