Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2021

PNB část 3.: (NE)dobrovolná hospitalizace

Sebrali mi všechno.  Oblečení, osobní věci, nabíječky, diář, pouzdro s tužkami, sluchátka, dokonce i podprsenku.  A to jsem toho mnoho neměla.  Když člověk vyráží večer na krizové centrum, moc si toho nepobalí.  Ale tady člověk přijde o vše.  Věci. Práva.  Důstojnost.  Chápu bezpečnostní opatření. Chápu i některá hygienická opatření v době covidu.  Ale proč mi dnes vzali při prohlídce pokojů kalhotky? Jela jsem na krizák, protože jsem chtěla pomoc. Strávila noc na interně na monitoring, kde mi nabídli přeložení do Černovic na 1 až 2 týdny, pozorování, úprava medikace.  "Rozmyslete si to, pokud budete souhlasit, domluvíme to." Souhlasila jsem, jelikož jsem chtěla pomoc.  Ale z dobrovolné hospitalizace se při příjmu v Černovicích stala rázem nedobrovolná.  Nedobrovolná hospitalizace na uzavřeném oddělení.  A tak se tu i ke mě chovají.  Že mě tu musí držet, abych byla v bezpečí/bezpečná. Jako bych se jim mohla vzpírat. Tohle ...

PNB část 2.: Rub a líc

Bohužel málo kdo chápe, jak se cítím. Možná o tom málo mluvím, ale ono je opravdu těžké najít pro to slova. Co je nepochopitelné ještě víc je, že se to stalo tak najednou. Opravdu? Další a nejčastější otázka: Proč?  Můj život v poslední době - pominu-li covid - je skvělý.  Mám skvělého muže, se kterým jsme se sestěhovali. Náš vztah je plný lásky.  A ačkoliv jsme měli v minulosti problémy, zkušenosti nás naučily a posílily. Je to nejlepší muž, jakého jsem poznala a upřímně chci s ním strávit zbytek života. O to víc mě mrzí, jak jsem mu tímto nepochopitelným skutkem ublížila. Jeho naštvání je oprávněné.  Kéž by však pochopil moje prožívání. K dalším úspěchům patří úspěšné zakončení zkouškového období v novém studiu na VŠ. Stejně tak absolvování první praxe. Těžká doba covidová pro mě znamenala ztrátu práce v divadle a omezení práce v science centru. Přesto jsem byla schopná poprat se s vzniklou situací a po několika týdnech hledaní a pohovorech jsem našla práci s dobrý...

PNB část 1.: Derealizace, depersonalizace, disociace

Pořádně nechápu, jak jsem se tu ocitla. Nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Kdy to začalo, nevím. Pamatuju si, že jsem se znovu cítila jako robot. Uvězněná ve své hlavě, ve svém těle. Svět kolem mě byl jak ve filmu. Neskutečná, zprostředkovaná realita. Do které nepatřím.  Moje mysl je oddělená od okolního prostředí i od mého těla.  To co cítím je hnus, bezmoc, vězení. Racionální mysl, si uvědomuje, že to není v pořádku, ale nedokáže proti tomu bojovat. Necítím se takhle poprvé. Vím, co je to derealizace a depersonalizace.  Ale poprvé se mi nedaří se zpřítomnit.  Snažím se to vnímát, pozorovat, popisovat.  Snažím se zpřítomnit pomoci mindfulnes, vnímám jednotlivé smysly.  Ale ruce jakoby nebyly moje, hudba jakoby hrála zdaleka, lidi kolem mě se míhají. V těle narůstá tenze spojená s přicházející úzkostí.  Moje mysl, uvezněná v těle, které mě neposlouchá, a ve světe, který mi nepřipadá skutečný. S psychologem jsme se tyto zážitky snažili ...