PNB část 1.: Derealizace, depersonalizace, disociace

Pořádně nechápu, jak jsem se tu ocitla.

Nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko.

Kdy to začalo, nevím.

Pamatuju si, že jsem se znovu cítila jako robot.

Uvězněná ve své hlavě, ve svém těle.

Svět kolem mě byl jak ve filmu. Neskutečná, zprostředkovaná realita. Do které nepatřím. 

Moje mysl je oddělená od okolního prostředí i od mého těla. 

To co cítím je hnus, bezmoc, vězení.

Racionální mysl, si uvědomuje, že to není v pořádku, ale nedokáže proti tomu bojovat.

Necítím se takhle poprvé. Vím, co je to derealizace a depersonalizace. 

Ale poprvé se mi nedaří se zpřítomnit. 

Snažím se to vnímát, pozorovat, popisovat. 

Snažím se zpřítomnit pomoci mindfulnes, vnímám jednotlivé smysly. 

Ale ruce jakoby nebyly moje, hudba jakoby hrála zdaleka, lidi kolem mě se míhají.

V těle narůstá tenze spojená s přicházející úzkostí. 

Moje mysl, uvezněná v těle, které mě neposlouchá, a ve světe, který mi nepřipadá skutečný.

S psychologem jsme se tyto zážitky snažili zpracovat. 

Ale co udělala moje mysl? Čím hlouběji jsme se dostávali, tím více má mysl utíkala. 

A pak jsem tam nebyla.