PETRA CORPSE

Dnes jedu na vlně pozitivních emocí. Zvládla jsem skvěle individuální terapii - setkání s mojí psycholožkou po dvou týdnech její dovolené a mám ze sebe radost. Dokázala jsem popsat své emoce, pocity i myšlenky, co se prohnaly hlavou v uplynulých týdnech. A hlavně - dokázala jsem popsat všechny dovednosti, které jsem použila k jejich ovládnutí. A že jich už je dost. Konečně mám pocit, že můj život začíná dávat smysl. Že nejsem jen otrokem svých emocí. Že každý den není stejný. Že si z nich můžu vzít více. Že si dokážu dovolit něco (ne)udělat. Odcházela jsem s pocitem, že jsem nejslibnější pacient. Že to, kolik jsem do terapie dala, se mi vrací zpět. Za DBT jsem nesmírně vděčná. Díky této terapii, můžu konečně žít.  A jsem ráda, že si toho všímá mé okolí.  Hlavně můj Drahý, pro kterého je má změna asi nejvíce viditelná. Svým způsobem je pro mě hnacím motorem, protože mi na něm velmi záleží a ráda bych s ním prožila šťastnou budoucnost.  Snažím se, abych neopakovala své chyb...

Zrovna sedím v čekárně úrazové nemocnice a cítím se jak ta největší labilní píča, co si jde nechat ošetřit bebí, který si sama způsobila. Nesnáším se tak strašně moc. Nesnáším se za to, že jsem to zase udělala. Proč jsem sakra spadla do toho koloběhu sebepoškozování?! 2 týdny jsem byla v pohodě, zvládala a pak přišel propad, který skončil na chirurgii.  A vlastně ani pořádně nevím, jak se to stalo. To nutkání bylo tak velké, že přehlušilo veškeré myšlenky.  Dřív než jsem si stihla uvědomit, co se se mnou děje, popsat si emoci, ověřit fakta a další věci, co nás učí na DBT, krvácela jsem z rány, která byla hlubší než jakákoliv jiná. Dva kusy kůže se vzdalovaly od sebe a uprostřed prosvítala žlutá tuková tkáň zahalená krví. Začala jsem panikařit, vyhodila všechny žiletky a začala řešit, co dál.  Úrazovka by byla první volba hned včera, ale jelikož mám dva dny před výplatou, nenacházela jsem v peněžence ani ten regulační poplatek 90 Kč.  Volat někomu z rodičů jsem se opr...