09.07.2020

Zrovna sedím v čekárně úrazové nemocnice a cítím se jak ta největší labilní píča, co si jde nechat ošetřit bebí, který si sama způsobila.
Nesnáším se tak strašně moc.
Nesnáším se za to, že jsem to zase udělala.
Proč jsem sakra spadla do toho koloběhu sebepoškozování?!
2 týdny jsem byla v pohodě, zvládala a pak přišel propad, který skončil na chirurgii. 

A vlastně ani pořádně nevím, jak se to stalo.
To nutkání bylo tak velké, že přehlušilo veškeré myšlenky. 

Dřív než jsem si stihla uvědomit, co se se mnou děje, popsat si emoci, ověřit fakta a další věci, co nás učí na DBT, krvácela jsem z rány, která byla hlubší než jakákoliv jiná.
Dva kusy kůže se vzdalovaly od sebe a uprostřed prosvítala žlutá tuková tkáň zahalená krví.
Začala jsem panikařit, vyhodila všechny žiletky a začala řešit, co dál. 

Úrazovka by byla první volba hned včera, ale jelikož mám dva dny před výplatou, nenacházela jsem v peněžence ani ten regulační poplatek 90 Kč. 

Volat někomu z rodičů jsem se opravdu neodvážila.
Bylo mi trapně.
Jak to vysvětlit.
Oba viděli více či méně mé jizvy, ale nikdy jsem to s nimi neprobírala.
Nechci jim hlavně nic vysvětlovat.
Nechápali by to. 

Jediný, s kým se o tom dokážu bavit, je moje psycholožka a to až má nynější. 

Je to zkrátka citlivé téma, kterému málo lidí rozumí.
Většinou se setkáte pouze s odsuzujícími pohledy a ani kapkou soucitu.
A tak své jizvy halíme do dlouhých rukávů, ale málo kdo ví, kolik zranění si neseme na duši.