06.02.2023

Být tady je strašně náročný. 

Občas bych raději nebyla 

Jsem strašně přehlcená.

Byl to náročný den.

Proč?

Nebyl tak špatný, ale vlastně ani dobrý.

Takový nijaký.

Zase jsem zapomněla na všímavost. 

A už bych sakra měla psát tu deníkovou kartu. 

Pěkně to jebu.

I terapii.

Nedokážu zvládnout ani jeden blbý úkol.

Pokud se nebudu snažit, nebude to lepší. 

Těžko se hledá radost, když dny jsou šedé.

Tiché a mrtvé.

Pouze moje myšlenky jsou stále hlasité.

A nejdou utišit. 

Snažím se něco tvořit.

Ale nevím, jestli mi to pomáhá nebo unavuje. 

Asi obojí. Dialektika.

Stejně mám v hlavě obrazy krvácejících ran a představuju si, jaké to je. 

Nesmím selhat. 

Byl by to krok zpátky. 

Ale je jen málo věcí a málo lidí, co mě drží zpátky. 

Stejně to nikoho nezajímá. 

Nikdo se nestará, dokud se úplně nesložíš. 

Jenže to není efektivní. 

Ne, ti lidi tam jsou. Musím si to připomínat. 

Jen asi ne ti, kteří bych chtěla, aby to zajímalo. 

Každý má svých problémů dost. 

Proč bych jim je měla přidělávat ještě já. 

Ne, na mě záleží. 

Nezáleží.

Koho to zajímá. 

Žiju jen ve svý hlavě. 

Všímavost. Všímavost.

Propoj se s okolím.

Utápíš se ve svý hlavě. 

Dělej něco.

Nebo to skončí špatně.

Budeš jednat impulsivně. A neefektivně.

To nechceš. 

Efektivita.

Stejně je mi z toho všeho zle.

Proto sem píšu další blitek.

A doufám, že mi to aspoň trochu uleví. 

Když není, kdo by poslouchal.