PNB část. 4.: Venku

Dnes je to týden, co jsem dorazila domů. 

Nedobrovolná hospitalizace pominula a já opustila Černovice na reverz. 

Byla jsem šťastná, že jsem venku. 

Užívala si slunce, vzduch, poslouchala zvuky, mazlila se se svými ptáčky a usínala po boku přítele. 

Bohužel už v sobotu se objevil první splín.

V neděli také. 

A každý další den. 

Tíha dnešního světa na mě padla. 

A já si uvědomuji, že bych tu raději nebyla. 

V hlavě mám chaos. 

Který se s psychologem snažíme rozmotávat. 

Ale nestačí to. 

Všechno mě irituje. 

Snažím se to nedávat najevo.

Mám pocit, že vyskočím z kůže. 

Chci křičet. 

Pomalu cítím, jak se moje mysl opět odděluje. 

Snažím se proti tomu bojovat. 

Ale v nemocnici skončit nemohu.

Mám před sebou tolik práce. 

Musím se starat o své miláčky ptáčky.

Nesmím lidem okolo přidělávat starosti. 

Musím. 

Musím. 

Musím. 

Nesmím. 

Nemohu. 

Jak dlouho to ještě vydržím...

"Jestli se ještě jednou předávkuješ, odejdu."