PETRA CORPSE

Dnes mi umřel Bertíček.  Cítím neskutečný smutek, velice intenzivní, že mě téměř ochromuje.  Emoce i intenzita odpovídá situaci.  Ale jediným řešením, je truchlení.  Nevím, zda se snažit tuto emocí otupit, protože potom truchlení trvá ještě déle.  Potlačování jen odsunuje smutek, který je třeba zpracovat.  Ale tato emoce mě ničí tak, že skoro nemohu ovládat své tělo. Ruce jsou slabé, jako by ani nebyly moje.  Nohy neposlouchají.  A hlava křičí.  Nevím, co si s tím počít.  Nedokážu to cítit. Nevydržím to.  Proč vždycky, když se cítím jakž takž v pohodě  Musí přijít taková rána?

Je tu duben.  Nepamatuju si to datum.  Všechno se stalo moc rychle.  Nevím, jak jsem ten rok přežila.  Hospitalizace pomohla.  Ale pomalu se vracím ke svým starým návykům.  Nejím.  Přejídám se.  Plánuju si příliš aktivit. A pak je nezvládám.  Terapii flákám. Ne, opravdu jsem teď nemohla přijít.  Nová práce mi dává naději, ale bere hodně síly.  Vracím se k problémovému chování. Rivotril. Tráva. Ty. Ty jsi mě největší PCH. Ale čas strávený s Tebou Mi stojí za ti bolest. (Stojí?) Pořád doufám.  Naděje, co trvá už rok.  Naděje nezhasíná. Bylo by mi líp, kdyby vyhasla úplně.  Naopak pomalu vyhasínání Já.